Československé perutě v RAF

Činnost příslušníků československého letectva v jednotkách britské Royal Air Force během druhé světové války hrála důležitou roli v boji proti německému nacismu; o to smutnější je osud a pronásledování těchto vojáků v komunistickém Československu, kterým se až po roce 1989 dostalo uznání. Celkem československými perutěmi RAF prošlo 2500 mužů.

Odchod do odboje

Odchod do zahraničního odboje nebyl jednoduchý. Mnozí letci byli iritováni počátečním sklonem části velení, pozitivně reagovat na nabídku maršála Hermanna Göringa k převzetí asi 1 500 pilotů a jiných specialistů do německého letectva po zřízení protektorátu (podle některých pramenů mělo dokonce dojít k prvním převodům strojů a posádek do Německa). Druhým důvodem bylo provedení útěku. Mnoho letců odešlo nejprve do Polska, ovšem polské úřady nejevily ochotu případ řešit (většina vojáků byla pak převedena do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, aby mohli být přijati do francouzské armády). Počátkem srpna 1939 si i polská vláda uvědomovala nebezpečí, které jí hrozilo od nacistického Německa, proto byla část pilotů, která dosud neodešla do Francie, přijata do polského letectva. Avšak jejich bojové vystoupení bylo velmi krátké, rychlá porážka Polska znamenala brzké ukončení jejich činnosti. Někteří piloti ustoupili se svými polskými kolegy do Rumunska, odtud se dostali na Střední východ a dále do Francie, jiní se dostali do Sovětského svazu, kde byli nejdříve internováni, ovšem po intervenci československých orgánů v zahraničí byli přesunováni k jednotkám ve Francii, později ve Velké Británii. Po obsazení Polska zůstala jedinou cestou pro české emigranty na západ trasa z Protektorátu přes Slovensko a Maďarsko, kde však při jejich dopadení hrozilo vydání Němcům. Do bezpečí se čeští letci i vojáci dostali až při překročení hranic tehdejší Jugoslávie, kde působil československý konzul, který zajišťoval jejich převoz do Bejrútu a Libanonu, odkud pokračovali směrem do Francie a posléze do Velké Británie.

Francie 1939 - 1940

Vznik leteckých jednotek ve Francii byl doprovázen řadou byrokratických průtahů, a to i po vstupu Francie do 2. světové války. Teprve až v prosinci 1939 bylo několik čs. letců včleněno do francouzských jednotek. V únoru 1940 byl přijat projekt, v němž se počítalo s výstavbou samostatných československých stíhacích a bombardovacích jednotek. Vpádem Wehrmachtu do zemí Beneluxu dne 10. května 1940 skončilo období tzv. podivné války. Německé jednotky vtrhly do Francie a situace začínala být vážná. Jednou z nejlepších leteckých jednotek ve Francii byla 5. stíhací peruť, ve které sloužilo 18 čs. letců, mj. kapitán Alois Vašátko či rotmistr František Peřina. Naši letci byli velmi úspěšní a patřili k elitním stíhačům. 1. června 1940 byla podepsána čs.-francouzská letecká dohoda o zřízení samostatného československého letectva ve Francii, ovšem rychlá kapitulace Francie její realizaci znemožnila. Čs. letci byli přesunuti k dalším bojům do Velké Británie.

Začlenění do královského letectva

Ve Velké Británii začaly rychle vznikat útvary československých letců, a to ještě před podepsáním příslušné smlouvy s vládou Spojeného království. Jednalo se přitom o útvary v rámci RAF, přičemž v jistých případech v těchto útvarech sloužili i britští příslušníci, a naopak, někteří českoslovenští letci a příslušníci posádky sloužili v čistě britských útvarech. 25. října 1940 byla podepsána československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace československých vojenských jednotek ve Velké Británii upravovala také způsob jejich financování. Následně byla uzavřena Finanční smlouva mezi vládou Velké Británie a Československou prozatímní vládou o poskytnutí válečného úvěru, který následně sloužil k financování všech československých příslušníků branné moci ve Velké Británii.

Perutě

Během krátké doby zde československá vláda (se svolením vlády Spojeného království) sestavila tyto útvary:

310. československá stíhací peruť RAF (№ 310 Fighter Squadron), založena 12. července 1940, Duxford

311. československá bombardovací peruť RAF (№ 311 Bombing Squadron), založena 29. července 1940, Honington

312. československá stíhací peruť RAF (№ 312 Fighter Squadron), založena 5. září 1940, Duxford

313. československá stíhací peruť RAF(№ 313 Fighter Squadron), založena 10. května 1941, Catterick

Později (3. května 1942) bylo ze stávajících stíhacích perutí (310, 312 a 313) v Exeteru vytvořeno vlastní stíhací křídlo (Czechoslovak Fighter Wing).


           

 

Stíhací letci

Po porážce Francie byla dalším cílem agrese nacistického Německa Velká Británie. Britská vláda hledala každého, kdo by byl ochoten za ni bojovat, proto byli českoslovenští piloti vítanou posilou britského Královského letectva (RAF). Dne 25. října 1940 byla uzavřena čs.-britská dohoda, která se zabývala vojenským působením čs. pozemních jednotek i letectva. Letci vytvořili samostatné jednotky, stali se součástí tzv. Dobrovolnické zálohy RAF. V srpnu 1940 bylo ve Velké Británii téměř tisíc čs. letců, kteří byli ihned postupně zapojováni do výcviku na britských letounech. Mezitím se již rozhořela bitva o Anglii, do níž zasáhla čs. 310, stíhací peruť. Dne 2. října zahájila operační činnost i čs. 312. stíhací peruť. Někteří čs. piloti byli zařazeni i v britských a polských perutích. Nejlepším z nich a jedním z nejúspěšnějších spojeneckých stíhačů v bitvě o Británii byl četař Josef František, který bojoval v polské 303. peruti, a během září 1940 sestřelil 17 nepřátelských letadel. Do 31. října 1940 sestřelili čs. piloti 56 letadel, 14. letadel sestřelili pravděpodobně a 6 poškodili.

V květnu 1942 vznikla první československá vyšší stíhací letecká skupina, zvaná „wing“. Její první významnou bojovou akcí byla účast na Dieppské výsadkové operaci v srpnu 1942. 8. listopadu 1943 byla Čs. stíhací skupina zařazena do nově zřízeného britského taktického letectva a dostala označení „134. čs. letiště.“ Od té doby se čs. perutě zúčastňovaly nepřetržitých akcí spojeneckého letectva, které byly předehrou k invazi do Francie. Dne 6. června 1944 v „den D“ čs. stíhači podporovali vylodění 1. kanadské armády. Do 28. června se účastnili bojů v Normandii, ovšem z důvodu absence záloh byli z fronty odvoláni a 3. července byli přiděleni k velitelství Protivzdušné obrany Velké Británie. Odtud vykonávali přepady německých lodí, vlaků a bojové techniky ve Francii a Nizozemí, doprovázeli bombardovací svazy, zjišťovali a ničili létající střely V-1. Ve dnech 17. - 26. září 1944 se letadla 310. a 312. stíhací perutě účastnily ochrany výsadkové operace v prostoru Arnhemu a Eindhovenu v Nizozemí. Poslední velkou akcí čs. stíhacích perutí byla účast na výsadkové operace v prostoru Weselu dne 24. března 1945. Dne 13. srpna 1945 přistálo na pražském letišti 54 spitfirů Čs. stíhací skupiny, příslušníci 311. čs. bombardovací perutě byli přivítáni v Praze o týden později

Bombardovací letci

V září 1940 zahájila činnost čs. 311. bombardovací peruť. Prováděla noční nálety na střediska německého průmyslu, 23. září 1940 zaútočila poprvé na Berlín. Svoji činnost prováděla až do dubna 1942, kdy pro ztráty a nedostatek záloh byla z bombardování stažena a pověřena hlídkovou činností nad Atlantikem, při níž napadala a ničila německé lodě a ponorky, vykonávala doprovod dopravních plavidel. Největšího úspěchu dosáhla v závěru prosince 1943, kdy se osádce jednoho letadla B-24 Liberator podařilo potopit německou loď Alsterufer s důležitým nákladem surovin z Dálného východu.

Bitva o Anglii

Jak stíhací perutě tak i bombardovací peruť zasáhly krátce po svém založení do bojů, zejména pak do bitvy o Anglii, a vyznamenaly se v těchto bojích. Posádky byly přitom vystaveny navíc dalšímu nebezpečí v případě sestřelení nad německými územími a zajmutí. Na rozdíl od jiných letců nebyli podkládáni za válečné zajatce, ale jako příslušníci Německem ovládaného Protektorátu za velezrádce – to se týkalo pak v zesílené míře posádek 311. bombardovací perutě, která podnikala dálkové nálety na německé vnitrozemí (částečně až do Itálie).

Boje a ztráty

Historiografie válek je někdy poplatná spektakulárním akcím – proto vešly ve známost zejména jména letců, kteří se vyznamenali sestřelením velkého počtu nepřátelských letounů. Je však dlužno dodat, že velká zásluha zde patří i letcům a dalším příslušníkům posádek bombardovací 311. perutě, která utrpěla tak těžké ztráty na příslušnících létajícího personálu, že je nebylo možno nahradit.

Mezi úspěchy československých bojovníků v rámci RAF patří mimo jiné 365 sestřelených (či silně poškozených) nepřátelských letadel, dále pak 6 sestřelených raket V1. K tomu je ovšem nutno přičíst velké množství průmyslových, zbrojních a podobných objektů, které byly (často úspěšným) cílem bombardování 311. bombardovací perutě.

Na druhé straně zde figuruje 531 příslušníků československého letectva, kteří během války ztratili život

 

Postavení příslušníků západní fronty za komunismu

Po návratu do osvobozeného Československa tyto perutě ještě krátkou dobu existovaly, nejpozději roku 1946 však byly jako perutě RAF zrušeny a zcela zařazeny do nové Československé armády. Příslušníci vedení zde převzali mnoho vedoucích úloh v oblasti vojenského letectví (až na několik málo letců, kteří až koncem války přešli do SSSR,[10] byli jedinými odborníky v armádě): velitelé letišť, náčelníci výcvikových zařízení ap.

Po únorovém převratu 1948 a zejména po vzniku politických strojených procesů se pozornost stranických a soudních činitelů soustředila i na účastníky odboje na západní frontě, zde pak ve velké míře na bývalé příslušníky RAF. Propuštění z armády, postih rodiny (včetně vyhození z bytu a propuštění manželky ze zaměstnání) a pozdější perzekuce dětí (např. při přijímání ke studiu ap.) patřily ještě k těm nejmenším postihům. Mnoho příslušníků západního odboje bylo uvězněno, vyslýcháno (nejčastější obvinění bylo špionáž pro západní mocnosti), a odsouzeno k žaláři; ve vězení došlo často k mučení.

Až po roce 1989 se zásluhy západního odboje pro osvobození Československa dostaly opět do popředí, a po mnoha liknavých reakcích došlo k rehabilitaci postižených.

 

 

Zdroj: Wikipedie

 

Lvíček Míra

LVÍČEK MÍRA - POMÁHÁME S MÍROVÝM ÚSMĚVEM